Houby v ČR: které potkáte běžně a které jsou unikáty?

Každoročně na podzim se v běžném Čechovi probouzí to, co v něm po celý rok dřímalo - skrytý (nebo méně skrytý) houbař. Jak dobře se ale v houbách vyznáte? Je možné, že některé druhy míjíte bez povšimnutí nebo se je bojíte sebrat…

Čím si už od nepaměti krátí Češi podzim? No přece vyhlížením hub. Letos nám sice v rozletu brání horko a sucho, pokud ale budete mít štěstí na dobrou lokalitu, svůj košík naplníte pěknými kousky. Než však zabalíte svůj houbařský nožík a vyrazíte, zpozorněte.

Při sběru hub se samo sebou vyplatí znát druhy, které sbíráte. Někteří houbaři sbírají dva tři druhy, jiní mají repertoár mnohem rozšířenější. A proto si v našem článku představíme houby, které jsou běžné, zároveň si ale ukážeme několik unikátů. 

1. Hřib smrkový (Boletus edulis)

Hřib smrkový, také známý jako pravák, smrkáč nebo hřib bílý, je naprostá klasika. Jak už napovídá jeho název, vyskytuje se především v jehličnatých lesích v blízkosti smrků, výjimečně také ve smíšených a listnatých lesích. 

Možnosti jeho zpracování jsou široké: hodí se do omáček, polévek, smaženic, na sušení nebo nakládání do octa.

Snadno ho můžete zaměnit za hřib dubový, hnědý nebo za nepopulární žlučák (též hořčák) - tento poznáte podle bílých až narůžovělých rourek na spodní straně klobouku a hořké chuti.

Hřib smrkový je naprostá klasika s širokým využitím v kuchyni.

2. Hřib žlutomasý (Xerocomus chrysenteron)

Tento hřib znáte spíš pod lidovým pojmem babka. Jde o velmi chutnou houbu, ačkoli má jednu zásadní nevýhodu. A tou je jeho častá červivost, proto se nehodí na sušení. Roste převážně na vlhčích místech, kde je menší porost. V kuchyni má všestranné využití a rozhodně se doporučuje okamžité zpracování. 

Hřib žlutomasý neboli babka. Tato houba je určená k rychlé spotřebě a není vhodná k sušení.

3. Hřib hnědý (Xerocomus badius)

I s tímhle hřibem (často zvaným také suchohřib) se setkáte poměrně často. Roste v jehličnatých i smíšených lesích. Při nakrojení někoho může překvapit, že dužina slabě zmodrá, to je ale naprosto normální.

Výhoda tohoto hřibu je, že na rozdíl od “babky” tak snadno nepodléhá červivosti. Bývá ale vítanou potravou pro hlodavce, a tak na jeho klobouku bohužel často objevíte otisky jejich zubů. Kuchyňské zpracování je stejně široké jako u výše zmíněného hřibu smrkového. 

U hřibu hnědého vás při nakrojení může překvapit zmodrání. To je ale v pořádku.

4. Křemenáč osikový (Leccinum aurantiacum)

Z názvu vyplývá, že se s tímto druhem křemenáče často setkáte v blízkém okolí osik. Není to ale pravidlem. Křemenáč osikový patří k nejoblíbenějším druhům křemenáčů, které u nás rostou. Hodí se ke všem kuchyňským úpravám a skvělý je na houbové řízky.

Už jste zkoušeli řízky z křemenáče?

5. Kozák březový (Leccinum scabrum)

Kozák březový se vyskytuje pod břízami. Lze si ho splést například s kozákem osikovým. Doporučuje se sbírat mladé plodnice, protože starší houby bývají velmi často napadené hmyzem. V kuchyni mají opět všestranné možnosti pro zpracování.

Kde najdete kozák březový? Přeci tam, kde rostou břízy.

6. Bolcovitka bezová (Auricularia auricula-judae)

Možná ji budete znát jako jidášovo ucho. Traduje se, že tato houba rostla na stromě, na kterém se Jidáš oběsil. Odedávna patří k důležitým houbám východní medicíny. Najdete ji na živých nebo odumřelých větvích černého bezu, ale roste i na listnatých stromech a ostatních keřích. 

Jidášovo ucho můžete sbírat v čerstvé i suché podobě. Při sběru je důležité vyhnout se plodnicím, které jsou porostlé řasami. Hodí se na sušení, sušenou houbu ponořte před dalším zpracováním na několik minut do vroucí vody. 

Boltcovku bezovou možná znáte pod názvem jidášovo ucho.

7. Liška obecná (Cantharellus cibarius)

Lišku, někdy také “kuře” nebo “kuřátko” znají spíše starší generace houbařů. Proč? Ještě před časem se v našich lesích kvůli znečištění, práškování a kyselým dešťům téměř nevyskytovala. Postupně se ale do české přírody vrací.

Liška roste v mechu, trávě nebo v borůvčí poblíž smrků a borovic. Skvěle chutná ve smetanových omáčkách, polévkách nebo jako naložená v octě. Vyžaduje delší tepelnou úpravu.

K radosti houbařů se lišky po letech vrací do české přírody.

8. Choroš oříš (Polyporus umbellatus)

Plodnice tohoto choroše mohou být téměř půl metru dlouhé. Obvyklá délka je 10-40 centimetrů. Choroš je poměrně vzácný. I když jeho jméno prý v čínštině znamená “prasečí výkal”, v tradiční čínské medicíně je velmi oblíbený pro jeho pozitivní účinky na zdraví. 

Choroš je poměrně vzácný, v čínské medicíně se ale jedná o významnou houbu.

Roste od června do října ve smíšených lesích, popřípadě poblíž hrází rybníků, na kmenech, případně kořenech dubů nebo habrů. Z kulinářského hlediska je jedlý a velmi chutný, avšak k sušení se nehodí. Lahůdkou bývá choroš po naložení do octa.