Přechod Dračích hor: 180 kilometrů v divočině, kde každý krok něco stojí

Dračí hory (Drakensberg) jsou nejvyšším pohořím jižní Afriky, rozkládají se na území Jihoafrické republiky, Lesotha a Svazijska. Treky v této oblasti patří k těm nejkrásnějším v celé Africe, zároveň zde ale nenajdete téměř žádné značené stezky ani turistickou infrastrukturu. Budete se muset spoléhat sami na sebe a na své parťáky, protože kromě hrstky místních nejspíš nepotkáte vůbec nikoho. Osmidenní trek, 180 km, celkové převýšení 8 500 m, nevyzpytatelné počasí a náročný terén – s tím vším se budete muset poprat. Odměnou ale budou naprosto úchvatné scenerie a neopakovatelné zážitky, které budou stát za vyprávění. Trekováním v africké divočině vás provede cestovatel Jarda Gabrhelík.

Je leden 2024 a já si píšu s Honzou, průvodcem z Expedičního klubu, který má na letošek v plánu lákavé výpravy. Za pár dní odlétám do Gambie na roadtrip po západní Sahaře, ale doufám, že to nebude jediná výprava v tomto roce, a tak si dělám průzkum. Honza mi prozrazuje, že se ještě chystá vypsat přechod Dračích hor, který by měl být na podzim. Dračí hory, tak o těch nemám ani páru. Zní mi to jako nějaká Asie. Žhavím vyhledávač a vyskakuje na mě pohoří na hranicích JAR a Lesotha. A obrázky hor, jaké jsem ještě nikdy neviděl.

TIP: Více fotek z afrických cest, např. do turisty dosud neobjevené Západní Sahary nebo na nejvyšší horu Ugandy najdete u Jardy na Instagramu @jary_drak. 

Treky v Dračích horách patří mezi ty nejkrásnější v celé Africe. Foto: Archiv autora

Johannesburg: čas přepnout se na Afriku

Po návratu ze západní Sahary už je výprava vypsaná. Devítidenní trek v liduprázdných horách, návštěva Svazijska s druhým největším monolytem na světě, pravé safari v národním parku Kruger nebo druhý největší kaňon v Africe. Zvažuji tuhle lákavou výpravu a končí to tak, že se 7. listopadu potkávám na letišti ve Vídni s dalšími pěti dobrodruhy a Honzou. Letíme přes Katar do Johannesburgu. Tam se setkáváme s posledními třemi členy výpravy, kteří letěli přes Istanbul. V půjčovně na letišti máme objednaná dvě auta, ale už je potřeba se přepnout na Afriku, všechno má svůj čas. Jinými slovy, máme dost času na výběr místních peněz, kafe a rozkoukání se po nočním letu. 

Asi po dvou hodinách máme konečně auta a vyrážíme. Z letiště vede pětiproudovka a je tu celkem čisto, jsem překvapen. Vůbec to nevypadá na zvýšenou kriminalitu, před kterou všude na webu varovali. Město nás ale vyvádí z omylu. Sice tu nehoří barikády a neozývá se střelba, ale ploty jsou tu vysoké zakončené dráty pod napětím, anebo jsou celé vyrobené z ostnatého drátu. Okna v přízemí jsou většinou zamřížovaná. Uklidňuji se tím, že je to jistě pozůstatek minulých let. Dokupujeme to nejdůležitější vybavení, plynové kartuše, a můžeme do hor. 

Jenže do hor je to kus cesty, takže na jednu noc zůstáváme ve městě. Ubytováváme se na hotelu a večer chceme někam sednout. Tomu se na recepci diví a doporučují nám večer nevycházet ven. Nejbližší bar je jen dva bloky daleko, riskujeme to. Přece jen má zrovna ten den Honza narozeniny. Cestu tam i zpět zvládáme bez úhony. Místní v baru jsou v pohodě a hrajeme s nimi kulečník. Ve městě je to opravdu zvláštní. Nikde nikdo a auta potkáváme jen dvě. Jedna noc mi tu stačí.

Vyčerpávající stoupání do hor

Ráno vyrážíme, první do obchodu dokoupit poslední zásoby a také jídlo na den, čeká nás celodenní přejezd. Nejdřív přijíždíme na místo, kde budeme spát po treku. Necháváme tu auta i s nepotřebným vybavením a pokračujeme dál taxíkem.

Na ubytování dorazíme už za tmy. Máme objednanou tříchodovou večeři, vidím v tom jistou podobnost s poslední večeří a vlastně to tak i je. Příští večeře už bude z pytlíku. Ráno si ještě dopřejeme snídani a přesouváme se taxíky na začátek treku. Plní energie nahazujeme krosny na záda a vyrážíme. 

A stoupáme a stoupáme a stoupáme. Asi po dvou hodinách přichází déšť. Naivně si myslím, že si první den vybíráme smůlu a pak už pršet nebude. Naštěstí neprší dlouho, stejně jako tomu bude i každý další den. S přibývajícími výškovými metry ubývají síly. Věděli jsme, že první den to bude makačka, ale realita bolí, i když s tím člověk počítá. 

S prvním vrcholem utrpení teprve začíná

Odpoledne se konečně dostáváme na vrchol a před námi se otevírá planina. Myslel jsem, že to nejhorší už máme za sebou, že už si jen najdeme hezké místečko a utáboříme se. Omyl. Brzy se dostáváme pod sedlo, které musíme přejít. Naše tempo při stoupání je už hodně mizerné a často odpočíváme. Aby toho nebylo málo, začíná hřmít. V sedle už mám dost, ale na odpočinek není čas. Musíme ještě do údolí a pokud možno rychle, bouřka se blíží.

Snažím se zrychlit, ale už to nejde ani z kopce. Nohy se mi motají a není mi dobře. Konečně jsme na místě našeho tábořiště. Stan stavíme už za deště. Z vypětím posledních sil nafukuji karimatku, roztahuju spacák a ulehám. Bouřka opět netrvá dlouho. Můj spolubydlící na příští noci Roman jde vařit. Já na jídlo nemám ani pomyšlení. Jednou kousnu do čokoládové tyčinky, polknu ibalgin a jdu spát. „Tady umřeš kamaráde,“ je má poslední úvaha, než upadnu do hlubokého spánku.

Na střeše jižní Afriky

Ráno se budím jako znovuzrozený. Snídám a všechno je zase v normálu, nechápu. Balíme stany a vyrážíme na nejvyšší bod našeho přechodu. Oproti předchozímu dnu se jde lépe, přece jen nás čeká necelých devět set výškových, zatímco minulý den jich bylo sedmnáct set. 

Kolem poledne bez problémů zdoláváme Thabana Ntlenyana. Se svými 3 482 m n. m. je to nejvyšší hora Lesotha, nejvyšší bod Dračích hor a taky nejvyšší hora jižní Afriky. Hned pod vrcholem v závětří dáváme oběd. Po něm následuje dlouhé klesání do údolí. Brzy narážíme na prvního a ne posledního místního. Zatímco na straně JAR je národní park, na straně Lesotha místní přes léto pasou dobytek. 

Během treku v Dračích horách pravděpodobně nepotkáte nikoho kromě svých parťáků a hrstky místních obyvatel. Foto: Archiv autora

Ve vesnici „Mozkomorů“ aneb setkání s pastevci

V údolí narážíme na několik jednoduchých oválných příbytků. Stěny vyskládané z kamení a střecha většinou z trávy. Když se k nám sbíhá skupinka místních, připomíná mi to “Mozkomory” z Harryho Pottera díky jejich tmavým pončům nebo jakýmsi dekám, které přes sebe všichni mají. Honza rozdává cigarety, které má pro tyto případy připravené. Občas po nás někdo chce “sweeties” nebo alkohol. 

Žádnou špatnou zkušenost nezažíváme, ale nechceme spát poblíž. Honza četl o tom, že pastevci občas v noci kradou batohy z předsíněk stanů, a tak nechceme riskovat. Jenže v údolí je příbytků docela dost, a tak pochodujeme, dokud není poblíž žádný. Navíc padá mlha, nebo v téhle nadmořské výšce je to spíš mrak, a po večeři pro změnu začne pršet, což tentokrát vítáme. 

Nad mořem mraků

Před spaním si pro jistotu přivazujeme batohy ke stanu a cenné věci si bereme dovnitř. Prší celou noc i ráno, když vstáváme, a tak dvakrát posouváme budíček, než konečně přestane. Všude okolo je slušná bažina a za táborem krávy. Ještě že nešly přes náš tábor. Po snídani se snažíme trochu vysušit stany. Přicházejí dva návštěvníci, nejspíš nějaká místní střední třída, protože oba mají barevné oblečení, a dokonce i čisté. Sušíme a balíme se více než hodinu. Tihle dva nás u toho celou dobu pozorují, pak nám jen zamávají a jdou si po svých. 

Počasí je na draka. Chvíli to vypadá na hezký den, pak se ale ochlazuje a zatahuje. Netrvá to dlouho a zase prší, navíc se přidává studený vítr. Tohle počasí mi moc nechutná. Škrábeme se na další kopec a bičuje nás vítr. Nahoře však čeká odměna. Konečně jsou tady ta neuvěřitelná panoramata, jaká byla na fotkách. Stojíme na okraji zlomu a před námi se převalují mraky. 

Jako by tam ani nebylo nic jiného, jen moře z oblaků. Napravo i nalevo se táhne jasná hranice mezi zlomem a tímto mořem. Chvíli se kocháme, ale je potřeba jít dál. Sestupujeme do údolí, obloha se projasňuje a začíná svítit sluníčko. Stavíme stany nedaleko říčky a protože máme dobrý čas a počasí vypadá stabilně, vyrážíme ještě na nedaleký vrchol. Tady se opakuje celá scenérie s mořem z mraků, jen je vše zalité sluncem. Počasí stále drží, a tak pácháme i nějakou hygienu. Člověk se hned cítí lépe.

Nocování v jeskyni

Noc je jasná a chladná, stejně tak i ráno. Teplá kaše a káva ale člověka nakopne. Navíc hned zase stoupáme, takže se okamžitě zahříváme na provozní teplotu. Nahoře na hřebenu se mi tají dech. Myslel jsem, že včerejší výhledy hned tak nic nepřekoná, ale přesně to se právě děje a bude se dít i po zbytek treku. Mraky jsou pryč, a tak člověk pociťuje závrať, když kouká ze zlomu dolů do té neuvěřitelné hloubky. Dračí hory v celé své kráse. Klidně bychom se tu zdrželi, uvařili si kafe a kochali se třeba hodinu. Ale musíme pokračovat, odpoledne se má zase pokazit počasí. 

Už když scházíme do dalšího údolí, převalují se přes okraj první mraky. Netrvá dlouho a šlapeme v mlze, a to se už nezmění po zbytek dne. Našim cílem je jeskyně, ve které chceme přespat. Poblíž noclehu už nebude žádná voda, tak ji filtrujeme u posledního potůčku. Začíná hřmět a do jeskyně přicházíme už za deště. Jeskyně je prostorná, ale plná prachu a popela. Naštěstí máme podložky pod stany. Má to tu unikátní atmosféru. Po večeři se hrají “Výbušná koťátka” a je to poprvé, co všichni spíme pohromadě.

U řeky: idylka, která netrvá dlouho

Ráno pro změnu prší, a tak odkládáme budíček, tentokrát jen jednou. Po snídani se vracíme na hřeben, po kterém pokračujeme první půlku dne. Celkem hodně fouká, ale neprší a jsou parádní výhledy. Kolem poledne sestupujeme do údolí. Okamžitě se ocitáme v závětří, svítí sluníčko a je krásně. Obědváme u říčky a na kamenech sušíme spacáky a ponožky, prostě idylka. 

Po obědě je tu další ze série nekonečných kopců. Odměnou jsou člověku ty neuvěřitelné výhledy. Nahoře se rozhodujeme, co dál. Počasí v dalších dnech se má vždy odpoledne pokazit. Déšť by nám nevadil, ale o bouřku ve třech tisících nikdo z nás nestojí. Počasí je dobré, a tak pokračujeme dalších 9 km. Stany stavíme už za šera, ale jak se v následujících dnech ukáže, bylo to dobré rozhodnutí.

„Každý den tě nasere něco jiného“

Další den máme na výběr - pokračovat po hřebeni, nebo jít přes údolí. Volíme si údolí. Svítí sluníčko a čím jsme níže, tím je tepleji. Údolím protéká říčka a jsou to tři dny od poslední hygieny, plán je tedy jasný. Po koupačce pokračujeme v sestupu. Údolí začíná kvést a vonět. Pohodička netrvá věčně, je potřeba zase nastoupat. 

Jurda přitom pronáší památná slova: “Hele, líbí se mi ta rozmanitost Dračích hor. Každý den tě nasere něco jiného.“ Smějeme se, stručná a výstižná charakteristika Dračích hor. Na vrcholu je opět zlom a za ním mraky a my jdeme přímo do nich. Oběd dáváme v oblacích a začíná se vyplňovat předpověď, hřmí. Naštěstí má být na trase jeskyně. Máme ji jako takový záložní plán. Netrvá to dlouho a musíme náš záložní plán aktivovat. 

Cesta vede po traverzu a jsem rád, že jsme pořád v oblacích, protože vidím asi jen 5 metrů pod sebe a je mi celkem jasné, co je pod tím. Uklouznout rozhodně nechci. Jeskyně je menší než ta předešlá, deset by nás tam nějak přespalo, ale žádný komfort by to nebyl. My doufáme, že se bouřka přežene a nebudeme tu muset nocovat. Vaříme kafe, hrají se “Výbušná koťátka”, prostě odpolední siesta, jak má být. 

Téměř všichni se vyzouváme a je to síla, ani kávě se nedaří náš chodidlový odér přebít. Bouřku sice slyšíme, ale neprší, a asi po hodině se rozplývá oblačnost. Z jeskyně je najednou překrásný výhled a potvrzuje se moje podezření, co je pod přístupovou cestou. Tam dolů by se člověk proletěl jen jednou. Opouštíme jeskyni a brzy stavíme stany. Pokud bychom chtěli pokračovat, museli bychom přes další sedlo a jelikož je počasí všelijaké, tak neriskujeme. Dáváme si alespoň nedaleký kopec bez batohů. Z vrcholu jsou neuvěřitelné výhledy. Vím že se opakuju, ale každý výhled je tu opravdu neuvěřitelný.

Noční návštěva na pašerácké stezce

Po návratu z kopce konečně prší. Už jsme se báli, že se nedočkáme. Po večeři ležím ve stanu, když slyším, že se Roman s někým baví. Nejdříve si myslím, že Honza přišel s instrukcemi pro zítřejší ráno, ale to se pletu. Před stanem máme místního. Je celý promočený, má batoh a neumí ani slovo anglicky. Jen nám posunky naznačuje, že by se chtěl vyspat v našem stanu. Voláme Honzu. Jenže bez angličtiny z pána žádnou odpověď nedostáváme. Po nějaké chvíli se naštěstí zvedá a pomalu pokračuje dál. 

Dostává od nás alespoň cigaretu a tyčinku. Promočený, sám a bez čelovky, je nám ho líto. Jenže na mysl se derou i jiné myšlenky. Co když není sám? Co když měl obhlídnout situaci a všechno jen hrál? 

Rozsvěcujeme čelovky na plný výkon a děláme okruh kolem tábora. Nikoho sice nevidíme, ale i tak zase přivazujeme batohy ke stanu a jdeme spát. O půl druhé ráno nás budí hudba, která prochází jen kousek od našeho stanu. S Romanem čekáme, co bude, a ze stanu vykukujeme teprve až se hudba dostatečně vzdálí. Nikdo tu už není, tak jdeme zase spát. Ráno nám Honza sděluje, že byli dva. Později, když už máme signál, zjišťujeme, že jsme si ustlali na frekventované pašerácké křižovatce. Kdo umí, ten umí.

Uprostřed krupobití v horách

Po snídani vycházíme rovnou do kopce, do dlouhého kopce. Nahoře jsou už tradičně úžasné výhledy, ale máme na ně jen chvíli. Na brzké odpoledne hlásí bouřky, a to na všechny zbývající dny. Honza nasazuje zběsilé tempo. Odskočím si na malou a už se mi nedaří skupinu dohnat až do chvíle, než se někde zastaví. Ještě při obědě hezky svítí sluníčko. Pak se ale škrábeme do dalšího sedla a počasí se rychle kazí. Nahoře v sedle vidím uhodit dva blesky do protějšího kopce. Je jedno, jak jsem unavený a kolik váží krosna, běžím, dokud nejsem na hraně sedla a rychle scházím dolů. 

Stany stavíme za mírného deště. Chvíli odpočíváme. Nakonec se žádná bouřka nekoná, jen malá přeháňka. Pořád je zataženo, ale je taky brzké odpoledne a nám to nedá. Vyrážíme bez batohů na blízký kopec. Sice to bez horolezeckého vybavení nejde až na vrchol, ale i tak na nás čekají další čarokrásné výhledy. Navíc mezi mraky vykukuje sluníčko a tak začínají fotografické žně.

Následující ráno je sice neděle, ale my vstáváme ve 4:00. Může mi někdo po návratu zkusit říct, že jsem byl zase na dovolené :D Jenže předpověď se nelepší, spíše naopak. Je to trochu absurdní. Je krásný slunný den a my spěcháme, abychom nezmokli. Moc mi to nechutná a docela zaostávám za skupinou. V hlavě si říkám, že na to kašlu, že dneska předpověď určitě nevyjde. Až do oběda to tak i vypadá. 

Jenže když se po obědě zvedáme, je už za vrcholem, ze kterého jsme přišli, černo. Pokračujeme údolím a vypadá to, že bouřku zatím drží okolní vrcholy. Pak ale přicházíme pod kopec. Honza by ho chtěl přejít ještě ten den, abychom zmenšili porci kilometrů na poslední den. Ale počasí se rychle kazí. Stavíme stany s tím, že pokud se bouřka rychle přežene, půjdeme ještě dál. Sotva stany postavíme, začne pršet. Ležíme a počítáme, jaký je časový rozdíl mezi bleskem a hromem. Bouřka se přibližuje. 

Roman je jen v kraťasech a najednou mi oznamuje, že mu stojí chlupy na nohou. “Je ti zima?” divím se. Roman mi ale vysvětluje, že chlupy má jakoby zelektrizované. Paráda, takže jsme přímo v bouřce. Může to být ještě horší? Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Na stan začínají dopadat první kroupy. Nejdříve je jich jen pár a jsou malé jako hrášek. Jejich počet i velikost ale narůstá. Za chvíli padají kroupy veliké jako špička palce a na zemi je bílo. S obavami sleduju stan. Takové počasí jsem ještě pod stanem nezažil. Kroupy naštěstí nepadají dlouho a bouřka se začíná vzdalovat. Prší a hřmí ale ještě další hodinu a půl. Když konečně vylézáme ze stanů, je jasné, že ten den už nikam nejdeme.

První kontakt s civilizací

Poslední budíček je ve tři hodiny ráno. Na cestu vyrážíme ještě s čelovkami. Žádné dramatické stoupání nás už nečeká, jen odpočítáváme poslední kilometry. Kolem poledne přichází zvláštní okamžik. Po 180 kilometrech potkáváme první turisty. Celou skupinu turistů, co si jde jen tak nalehko s malými batohy. Po chvilce je následuje skupina nosičů s obrovskými batohy narvanými k prasknutí. Amatéři, pomyslím si. Pro nás to znamená jediné, jsme téměř na konci našeho devítidenního treku. 

Nejvyšší vodopád na světě a česká stopa

Čeká nás ale ještě jedna důležitá zastávka. Tugela, nejvyšší vodopád na světě. Jsou tu opět dechberoucí výhledy. Opravdu si je užívám, je krásně a my to dokázali. Zvládli jsme více než 180 km s převýšením okolo 8 500 m a nezastavilo nás ani počasí. 

U vodopádu narážíme na českou stopu. Dlouhou dobu byl vodopád považován za druhý nejvyšší, ale Češi ho přeměřili a přepsali encyklopedie. Kochali bychom se i déle, ale světe div se, hřmí. 

Na řadu přichází pasáž s řetězovými žebříky. Jsou docela dlouhé a s těmi krosnami na zádech je to opravdu sranda. Slezeme žebříky a ocitáme se v civilizaci. Stezka přechází do vydlážděného chodníčku, který je občas doplněný i opěrnou zídkou a co chvíli už potkáváme nějaké turisty, co se jdou mrknout na vodopád. Bouřka se blíží, a tak spěcháme. Na parkoviště přicházíme s prvními kapkami. Za časový rozvrh by Honza zasloužil nějakou medaili. Nasedáme do džípu a odjíždíme na ubytování. Po vice než týdnu si užívám sprchy a oblékám si nepropocené oblečení. A pak už se jde hodovat a popíjet do restaurace.

Příští stanice: Svazijsko (království Eswatini)

Ráno si u snídaně připadám jako kobylka. Neuvěřitelné, co toho člověk dokáže sníst po takovém treku. Po snídani vše nakládáme do aut a vyrážíme k dalšímu cíli výpravy, jedeme do Svazijska. Hraniční kontrolou procházíme bez problémů, i tak přijíždíme do Mbabane, hlavního města, až v podvečer. Nakupujeme na večerní grilovačku. Ubytování je sice bez stravy, ale za to s bazénem. Okamžitě toho využíváme a skáčeme do něj. A večer slavíme narozeniny dalšího člena výpravy. Spát se jde pozdě.

Dlouho ale nevyspáváme a jedeme prozkoumat okolí, konkrétně Sibebe Rock, druhý největší monolit na světě. Auta necháváme na parkovišti a vyrážíme na nenáročnou procházku. Krajina tu má svůj ráz. Jako by někdo na krásně zelený trávník náhodně rozsypal balvany různých velikostí. A ten největší balvan je Sibebe Rock. Že je něco jinak si člověk uvědomí až na vrcholu. Směrem do údolí se táhne dlouhá hladká skála. Monolit je posazený do svahu, a tak jeho velikost nevyniká jako u prvního a třetího největšího monolitu, tedy Uluru v Austrálii a Ben Amera v Mauritánii. Oba jmenované se nachází v poušti, a tak je jejich velikost i zvláštní tvar dobře patrný.

Užívám si výhledy. Nevím proč, ale připomíná mi to tu Jurský park, jen chybí pár dinosaurů mezi těmi balvany. Vracíme se k autům a opouštíme Eswatini. Čeká nás další dlouhý přesun, na jehož konci je vstupní brána do Krugerova národního parku, nejstaršího parku v Africe, jehož rozloha je srovnatelná se Slovinskem.

Vodopád Tugela je s výškou 983 metrů nejvyšší na světě. V jeho příběhu najdete i zajímavou českou a slovenskou stopu. Foto: Archiv autora

V království zvířat: Krugerův národní park

Hned u brány nás vítají první zvířata. Potuluje se tu pár prasat bradavičnatých. Platíme vstupní poplatek, žhavíme vysílačky - to proto, abychom si navzájem hlásili, co vidíme, a vyrážíme. Brzy narážíme na první antilopy, žirafy a z dálky i jednoho slona. Jsem nadšený, nečekal jsem, že toho uvidíme tolik během první hodiny. 

Více času už ale nemáme. Do 18:30 musíme park opustit, anebo se hlásit v jednom z 24 kempů, jinak hrozí nemalá pokuta. Stanovený čas se blíží, a tak směřujeme ke kempu. Ještě než do něj ale vjedeme, pozorujeme z mostu hrochy a krokodýly. A aby toho nebylo málo, potkáváme přímo u krajnice slůně s mámou. 

Přijíždíme do kempu, platíme za noc a připlácíme si za ranní safari. Zvířata jsou totiž ráno a večer nejaktivnější. Jdeme si postavit stany, a to je asi tak jediná věc, díky které bych tohle místo nazval kempem. Je to spíš malé městečko. Je tady spousta místa pro stany a karavany, koupelny, záchody, obrovská restaurace, obchod se suvenýry, benzinka a různé chatky od těch obyčejných až po docela luxusní.

Rozloha Krugerova národního parku, nejstaršího parku v Africe, je srovnatelná s rozlohou Slovinska. Foto: Archiv autora. Foto: Archiv autora

Spát jdeme brzo, čeká nás brzký budíček. Ještě za tmy vyrážíme safari dodávkou se čtyřmi reflektory. Z počátku je to vzrušující podívaná, světla z reflektorů křižují okolí a člověk jen čeká, co bude v dalším křoví. Jenže až na pár antilop se v křoví nic neschovává, žádná lví rodinka se nekoná. Po chvíli se rozednívá a začíná to být trochu nuda. Nejlepší podívaná nás čeká zase až před kempem, kde přímo na cestě postává celé stádo slonů.

Snídáme, balíme stany a vyrážíme na safari po vlastní ose. Potkáváme spoustu antilop, slonů, zeber, opic, žiraf, a dokonce i hyenu a buvola. Přijíždíme do dalšího kempu, kde budeme nocovat. Tenhle je i s bazénem, což není k zahození po dlouhých hodinách v autě. Ráno nakupujeme suvenýry a vyrážíme na poslední místo naší výpravy. Ještě než park definitivně opustíme, jako by se s námi chtěl rozloučit. Po cestě pochoduje hyena a táhne s sebou ulovenou antilopu.

Rozloučení u kaňonu

Opouštíme park a vydáváme se ke kaňonu řeky Blyde, třetímu největšímu kaňonu na světě. Vyrážíme na krátký trek u jeho okraje. Výhledy jsou impozantní. Na dvou místech využíváme jezírek ke koupání. Večer grilujeme a povídáme si dlouho do noci. Není kam spěchat, příští den nás čeká už jen přesun na letiště.