Mezinárodní den památky obětí holocaustu

Datum 27.1. 1945 označuje den, kdy byl koncentrační tábor Osvětim osvobozen Rudou armádou. Na tento den proto připadá mezinárodní den památky obětí holocaustu. V dnešním článku jsme si pro vás připravili menší připomenutí toho, čím si museli vězni projít, jaké skupiny obyvatel byly holocaustem ohrožené a také příběhy vězňů, kteří se otevřeně postavili nacistickému útlaku.

Po příjezdu sovětských vojáků na konci ledna 1945 byla už Osvětim téměř k nepoznání od své původní podoby. Nacisté se na poslední chvíli zoufale snažili zbavit co nejvíce nedobrovolných obyvatel tábora. Tisíce mužů, žen i dětí tak těsně před koncem války skončily v plynových komorách. Ani ty, které se strážní rozhodli evakuovat, ale bohužel nečekal o moc lepší osud. Většina z nich (přibližně 58 tisíc) musela pochodovat na dlouhé vzdálenosti v rámci tzv. pochodů smrti, které je měly smrtelně vyčerpat. V den příjezdu do Osvětimi tak Sověti na místě nalezli pouze 7 650 vězňů, které už nacisté nestihli zavraždit.

Osvětim

Osvětim (Auschwitz) je jednou z nejznámějších připomínek obětí holocaustu především kvůli počtu obětí. V Osvětimi mělo být zavražděno téměř 1,2 milionů vězňů. Mimo to je tábor známý i pro svou upomínku nad hlavní bránou. Nad vstupní branou se rozkládá cynický nápis Arbeit macht frei (práce osvobozuje), který dobře ilustruje zrůdnost celé vyhlazovací mašinérie. 

Rozkaz k vybudování tábora udělil Himmler 27. dubna 1940 a první vězni byli do tábora převezeni už v červnu téhož roku. V březnu 1941 obývalo komplex přibližně 10 000 vězňů. To se ale mělo brzy změnit. Na jaře roku 1941 přichází rozkaz, ve kterém se Himmler dožaduje rozšíření tábora. Vzniká tak nový, mnohem rozsáhlejší komplex, který pojme až 100 000 vězňů. Nová část byla pojmenována Osvětim II (Birkenau). 

Tím ale rozšiřování komplexu zdaleka nekončí. Na jaře 1942 dochází k vytvoření Osvětimi III (Buna Monovice), která sloužila jako pracovní tábor na výrobu kaučuku. Osvětim se ale neomezila pouze na tyto 3 části. K táboru náleželo dalších 45 menších objektů, kde byli vězni využívání k otrocké práci.

Nad vstupní branou se rozkládá cynický nápis Arbeit macht frei (práce osvobozuje), který dobře ilustruje zrůdnost celé vyhlazovací mašinérie. 

Plynové komory

Realizace plánu masového vyvražďování židů v táborech odstartovala už v létě 1941, kdy nacisté začali s výstavbou plynové komory. Na prvních nešťastnících byl celý systém vyzkoušen už v září 1941 za pomoci cyklonu B. Později došlo k vybudování dalších 4 plynových komor v Osvětimi II (Birkenau). Plynové komory byly maskované jako sprchy, které měly být součástí dezinfekce vězňů. Řada obyvatel ale věděla, že z těchto míst se už nikdy nevrátí.

Koncentrační a vyhlazovací tábory

Osvětim ale ani zdaleka nebyla jediným komplexem, kde holocaust probíhal. Mezi nechvalně proslulé patří například Bełżec, Dachau, Mauthausen, Sobibor či Treblinka.

Dachau

Koncentrační tábor Dachau byl jedním z nejdéle fungujících, vznikl ihned poté, co se nacisté dostali roku 1933 k moci. První vězni byli do Dachau převezeni už 22. března 1933 a jednalo se o komunisty a sociální demokraty. Později se do Dachau dostávali i další režimu nepohodlné skupiny, jako byli například svědkové Jehovovi, Romové, homosexuálové a židé. Podobně jako v Osvětimi pod taktovkou Josefa Mengeleho, i v Dachau probíhaly zrůdné experimenty, které připravily o život tisíce uvězněných. Přeživší krutého zacházení byli osvobozeni americkými jednotkami 29. dubna 1945.

Mauthausen

Mauthausen se stal prvním koncentračním táborem mimo území Německa. Jednalo se pravděpodobně o jeden z nejsurovějších táborů. Věžnové byli neustále biti, mučeni, vystavováni lékařským experimentům a dalším brutálním technikám. Mauthausen je známý především pro tzv. schody smrti, které se skládají ze 186 strmých schodů, po kterých museli vězni několikrát denně vynášet těžké žulové bloky. Při osvobozování táboru americkými jednotkami došlo k zabití velitele tábora, 58 příslušníků SS bylo odsouzeno k smrti a 3 na doživotí. Alespoň malá spravedlnost, která ale samozřejmě nemohla ani v nejmenším vyvážit všechno utrpení, kterým si vězni v táboře prošli.

Bełżec

Bełżec byl veden jako vyhlazovací tábor, který vznikl v listopadu 1941 a fungoval až do prosince roku 1942, kdy byla jeho činnost oficiálně ukončena. Nacisté se poté pokusili existenci tábora důkladně zamaskovat. Na místě, kde se dříve rozkládal vyhlazovací tábor, proto vyrostl statek. Nutno dodat, že místo samozřejmě neuniklo pozornosti a v rámci osvobození Bełżece vojáky Rudé a polské armády došlo i k objevení masových hrobů. Za necelý rok, kdy byl vyhlazovací tábor v provozu, zde přišlo o život 600 000 vězňů.

Treblinka

Vyhlazovací tábor Treblinka se skládal z několika od sebe oddělených částí. V první části vězni pracovali v tesařských, ševcovských a kovářských dílnách. V druhé části docházelo ke shromažďování vězňů. Poslední, tedy třetí část, sloužila jako vyhlazovací prostor. Právě v této třetí části se nacházelo celkem 13 plynových komor, ve kterých nacisté během několika let usmrtili 870 000 vězňů. Po povstání v dubnu 1943 byl celý tábor srovnán se zemí a na jeho místě byl (stejně jako v případě táboru Bełżec) postaven statek.

Kromě Osvětimi patřily mezi nechvalně proslulé tábory například Bełżec, Dachau, Mauthausen, Sobibor či Treblinka.

Nás nezlomíte!

Ve vyhlazovacích a koncentračních táborech lidé obvykle velmi rychle přišli o veškerou naději. Nacisté vynaložili velké úsilí na to, aby si vězně podrobili a ti poté nekladli žádný odpor. S nízkými příděly, neustálým bitím a ponižováním se proto nelze divit, že se velká část vězněných nikdy nepokusila postavit svým věznitelům na odpor. Několik výjimek by ale přece jenom našlo.

Útěk ze Sobiboru

V srpnu roku 1943 se začal na území vyhlazovacího tábora Sobibor rýsovat plán útěku. Velením byl pověřen důstojník Alexandr Pechersky. Odbojová skupina pod jeho vedením vypracovala hned několik plánů na útěk. Realizace se nakonec dočkal plán, který počítal se zabitím personálu tábora, získání střelných zbraní a následném úniku. Přípravy vyvrcholily 14. října 1943, kdy vězni zabili 12 Němců včetně velitele tábora Franze Reichsleitnera a několik Ukrajinců, kteří působili jako strážní. Celkem se na útěk dalo 300 vězňů. Většina z nich padla při střelbě strážných či při přechodu přes minové pole. Stejně tak zemřeli i vězni, kteří se o útěk nepokusili. Padesáti vězňům se podařilo válku přežít. Velká část z nich se přidala k partyzánům, kteří v oblasti operovali.

Útěk z Osvětimi

Útěkem z Osvětimi se proslavili dva slovenští rodáci Rudolf Vrba a Alfred Wetzler, kteří se kromě záchrany vlastního života zaměřili i na informování veřejností o tom, co se v koncentračních táborech děje. Svou zprávu nejdříve propašovali do Švýcarska, poté i do Spojených států i Vatikánu. Přes veškerou snahu se jim však nepodařilo vraždění zastavit. Spojenci nepodnikli téměř žádné kroky k zastavení holocaustu, protože jim zpráva o tom, co se v táborech děje, připadala natolik hrůzná a neuvěřitelná, že to zkrátka nemohla být pravda. Jak se později ukázalo, jejich omyl byl obrovský.

Vzpoura v Osvětimi

V říjnu 1944 vypukla v Osvětimi vzpoura, kterou měli na svědomí členové Sonderkommanda. Sonderkommando (zvláštní oddíl) se skládalo z židovských vězňů, kteří byli nuceni pracovat v rámci zajištění chodu tábora. Za úkol měli například přesun těl mrtvých vězňů z plynových komor do krematorií.

Prvotním impulsem ke vzbouření se proti vedení tábora, bylo přijetí 19 sovětských válečných zajatců koncem června roku 1944, kteří se ihned pustili do plánování převratu. Součástí plánu bylo i získání výbušniny, se kterou měly pomoci židovské dívky pracující v muniční továrně. Po navázání kontaktu začaly potřebné suroviny proudit do rukou odbojářů. Několik dní před vypuknutím vzpoury se začaly šířit zvěsti, že dojde k evakuaci tábora a řada členů Sonderkommanda bude zabita. V osudný den opravdu došlo potvrzení toho, čeho se všichni obávali. Evakuační plán počítal pouze s 300 muži z celkového počtu 874. Všichni tak věděli, že už nemá smysl vyčkávat.

Vzpoura vypukla 7. října v ranních hodinách. Při společném nástupu vězni zaútočili na stráže SS se vším, co měli po ruce. Někteří se vybavili sekerami a kladivy, jiní si vystačili s kameny. Útočníkům se dokonce podařilo za pomoci propašovaných výbušnin vyhodit do povětří jedno z krematorií. Nepřehledné situace pak využili další členové Sonderkommanda, kteří se rozhodli prostříhat ostnatý drát a následně utéct do nedalekého lesa. Útěk měl ale naneštěstí tragický konec. Uprchlí vězni byli nakonec vypátráni členy SS a zabiti. Stejný osud čekal i jejich kolegy, kteří se rozhodli pokračovat v boji v táboře. Celkově zemřelo kolem 250 vězňů společně s vůdci povstání.

Památník v Treblince se 17 000 kameny znázorňujícími náhrobky. Zapalme 27.1. svíčku za oběti holocaustu.

Oběti holocaustu

Holocaust se ale zdaleka netýkal pouze občanů židovského vyznání a stejně tak se neomezoval pouze na zabité v útrobách koncentračních a vyhlazovacích táborů. Ve východní Evropě působily tzv. Einsatzgruppen, které měly za úkol systematicky hledat a vyvražďovat židovské obyvatelstvo. Odpornou mašinérií na smrt v průběhu války ale procházely i další skupiny. Mezi nejpočetnější patřili například Slované, Romové, lidé s postižením, homosexuálové, Svědkové Jehovovi a političtí oponenti.

Židé

Židé byli hlavní obětí holocaustu. V rámci tzv. konečného řešení židovské otázky bylo zabito 6 milionů židů.

Slované

Slované byli významnou překážkou v rámci Hitlerova plánu na vytvoření německého životního prostoru a z toho důvodu měli být podle plánu vyvražděni, případně zotročeni či poněmčeni v případě rasově vhodných jedinců. Likvidace slovanského obyvatelstva se nejvíce dotkla Polska, kde byly zavražděny přibližně 2 miliony Poláků nežidovského původu a Sovětského svazu, kde bylo v důsledků nacistických akcí zabito přibližně 13,7 milionu tamních obyvatel.

Romové

Romové se stali další skupinou, která spadala do kategorie tzv. podlidí. Odhadovaný počet romských obětí holocaustu se pohybuje mezi 220 až 800 tisíci.

Lidé s postižením

V rámci akce T4 docházelo k likvidaci lidí s nějakým druhem postižení, často s Downovým syndromem. Celkem bylo zabito mezi 200 a 250 tisíci lidí.

Homosexuálové

Homosexuálové byli v Třetí říše cílem rozsáhlých zatýkacích akcí. Celkově mělo být 50 000 homosexuálů odsouzeno, z čehož bylo 5 000 až 15 000 odesláno do koncentračních táborů.

Svědkové Jehovovi

Svědkové Jehovovi se dostali do Hitlerova hledáčku především pro šíření víry a odmítání vojenské služby. Celkem bylo zabito mezi 2 500 až 5 000 příslušníky.

Političtí oponenti

Němečtí komunisté, němečtí sociální demokraté a antifašisté tvořili nejpočetnější skupinu v koncentračních táborech mezi lety 1933 a 1938.

Norimberský proces

Holocaust samozřejmě nemohl zůstat bez povšimnutí. Je ale smutnou pravdou, že řada válečných zločinců nebyla do dnešního dne za své činy proti lidskosti souzena. Někteří byli zabiti již za války, někteří spáchali po vzoru Adolfa Hitlera sebevraždu a řada významných představitelů nacistického Německa uprchla do zahraničí. Důležitá byla zpráva, kterou světoví lídři vyslali za pomoci Norimberského procesu, a to, že páchání zla není možné tolerovat.

Norimberský proces se odehrával od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946 a došlo v něm k odsouzení 12 hlavních představitelů nacistického Německa. 10 z 12 zemřelo oběšením. Hermann Göring spáchal sebevraždu před samotným oběšením a Martin Bormann byl odsouzen v nepřítomnosti. Norimberským procesem ale honba za spravedlností zdaleka nekončí. Do roku 2012 bylo odsouzeno přibližně 6 500 válečných zločinců. Toto číslo je ale pouhým zlomkem z celkového počtu, který dle izraelských odhadů čítá až 1,7 milionu osob.

Cíl: Adolf Eichmann

Řada židů se ale odmítla spokojit s Norimberským procesem a vzala pátrání po nacistech do vlastních rukou. Jedním z cílů byl i hlavní organizátor holocaustu Adolf Eichmann, který se na konci války před postupující Rudou armádou vydal do Berlína, kde se vzdal americké hlídce. V roce 1950 se mu podařilo uprchnout do Argentiny, zde se věnoval chovu králíků. Poklidné hospodářství mu izraelská tajná služba Mosad narušila až o deset let později, kdy došlo k jeho únosu a následném převozu na území Izraele. Adolf Eichmann byl v roce 1962 odsouzen k smrti a oběšen.

Stát Izrael

V souvislosti s holocaustem a válečnými zločiny páchanými na židovském obyvatelstvu, byl 14. května 1948 vyhlášen nezávislý stát Izrael. Do Izraele se postupně začali sjíždět židé z celého světa. Populace Izraele tak mezi lety 1948 a 1958 vzrostla z 800 tisíc na 2 miliony obyvatel.

Kameny zmizelých se jmény obětí najdete po celé Evropě a stále přibývají.