Čeští polárníci na cestě za dobrodružstvím

Teplota klesající pod -30 °C, ostrý vítr, nekonečné přívaly sněhu, ale i okouzlující polární záře a nádherná severská krajina. Polární oblasti jsou překrásné za klidného počasí, během vánic se ale rychle mění v člověku nebezpečné místo, se kterým není radno si zahrávat. Přinášíme vám příběhy 6 českých polárníků, kteří se se zamrzlými kraji vypořádali na jedničku.

1. Miroslav Jakeš

Miroslav Jakeš má na svém kontě řadu prvenství a neuvěřitelných výkonů. Jeho dobrodružná cesta se začala psát v roce 1982, kdy se stal držitelem československého zimního výškového rekordu. Společně s polárníkem Jaroslavem Pavlíčkem vystoupil na horu Čo Oju do výšky 6 500 m n. m. Prvním dobrodružstvím to ale nikdy nekončí. O dva roky později si Miroslav Jakeš připisuje další velký úspěch, když s první expedicí přechází Grónsko. 

Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1986 vystupuje jako první Čech sólově na nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcaguu (6 961 m n. m.). Roku 1993 došel jako první Čech na lyžích na severní pól a o tři roky později uskutečňuje sólový přechod Grónska z východu na západ, při kterém odmítá veškerou pomoc a cestu podstupuje bez jakéhokoliv spojení se světem. Tento houževnatý dobrodruh zdolal severní pól celkem 19x.

2. Miluše Netolická

Zmínili jsme se o prvním českém muži, který došel na severní pól, takže zajisté nemůžeme opomenout ani první česku, která tuto nebezpečnou cestu podstoupila. Miluše Netolická došla pěšky po vlastní ose jako první Češka na severní pól ve středu 9. dubna roku 2008. Návrat na základnu se jí ovšem poněkud zkomplikoval. Kvůli problémům s palivem a nepříznivým povětrnostním podmínkám jí musela na cestě zpět vyzvednout helikoptéra.

Češi nejsou v komunitě polárníků žádnými nováčky a v historii polárnictví zanechali svou stopu. Nechte se strhnout jejich dobrodružstvími.

3. Josef Sekyra

A ještě přidáme jižní pól. Prvním Čechoslovákem na jižním pólu se stal Josef Sekyra a to tak trochu náhodou. Celý svůj život se Josef věnoval horolezectví. Jedním dechem ale dodává, že vše dělal hlavně kvůli vědecké činnosti. Zaměřoval se totiž na horniny, které byly vystavené extrémním klimatickým podmínkám.

Poprvé se na Antarktidu dostal v letech 1966-1967, kdy prováděl průzkumné lety a horolezecké výpravy na hory s výškou přes 3 000 metrů. Podruhé se na Antarktidu podíval s americkou výpravou Deep Freeze, při které došlo k objevení ostatků 200 milionů let starého ještěra. Nevídaný nález podpořil teorii o rozpadu prakontinentu, protože kosti tohoto ještěra byly nalezeny i v Africe a Indii. 

A jak se Josef Sekyra ocitl na jižním pólu? Na základně McMurdo se jeden z výzkumníků z legrace zeptal, zda už byl nějaký Čech na jižním pólu. Josef samozřejmě odpověděl, že ještě ne, a tak se v hlavě velitele zrodil plán na překvapení pro československého dobrodruha. V rámci vzdušného průzkumu byl Josef Sekyra dovezen na jižní pól, kde mu kolegové připravili menší uvítání, při kterém na místě vyvěsili československou vlajku.

Věděli jste, že se první Čech Josef Sekyra vyskytl na jižním pólu v podstatě omylem? Zato měl však na kontě cenné vědecké objevy.

4. Česká polární stanice

Josef Sekyra ale nebyl zdaleka jediný Čech, který se na jižním pólu objevil. Je to již téměř 17 let, co začala na Antarktidě fungovat Česká vědecká stanice Johanna Gregora Mendela. Čeští vědci zde obývají budovu na ploše asi 300 m2. Celá budova je zařízena tak, aby přečkala extrémní klimatické podmínky, které jsou pro oblast jižního pólu typické. Uvnitř hlavní budovy se nachází dvanáct ložnic, dvě společné pracovny, ale i jídelna, kuchyňka, hygienické zařízení a sušárna. Vědci se na základně zaměřují například na výzkum endemických druhů, zkamenělin a také na posouzení míry znečištění Antarktidy, a to jak v případě mikroplastů, tak i pesticidů.

5. František Běhounek

V historii dobývání severního pólu figuruje řada zajímavých osobností. Jen málo z nich má ale tak zajímavý a neobvyklý příběh, jako právě František Běhounek, který jako první Čech přeletěl nad severním pólem ve vzducholodi. 

Svůj úplně první let měl František absolvovat s týmem vzducholodi Norge. Velitel Amundsen ale jeho účast bohužel zamítl. Výpravy nad severní pól se tak zúčastnily pouze Běhounkovy přístroje, díky kterým však získal tolik potřebná výzkumná data. Při druhé výpravě vzducholodi Italia se ale na Běhounka usmálo štěstí. Byl vybrán jako jeden z dvaceti členů výpravy pod vedením generála Nobila a stal se tak prvním Čechem, který přeletěl nad severním pólem. Připadá vám podezřelé, že by v tom nebyl nějaký háček? Máte pravdu. 23. května 1928 totiž došlo k další, v pořadí třetí výpravě, která skončila tragicky pro 11 členů posádky.

Italská vzducholoď Italia v Kingsbay na Špicberkách před jejím osudným přeletem přes severní pól pod velením Umberta Nobileho v roce 1928.

Uvěznění na ledové kře

Výpravě se sice podařilo na vzducholodi úspěšně dosáhnout severního pólu, ale hned poté je dostihlo nepříznivé počasí. Pronikavý vítr a silné sněhové srážky zcela znemožnily přistání na severním pólu. Posádka vzducholodi rozmrzele shodila dolů vlajku s dřevěným křížem a vydala se na zpáteční cestu. Vítr byl stále silnější a vzducholoď se vlivem mrazu proměnila v jeden velký neovladatelný kolos. Po několika pokusech o nouzové manévry ale bylo všem jasné, že havárii už se nedá zabránit. 

Po nárazu do zamrzlého moře se oddělila kabina vzducholodi a zbytek konstrukce, jako by si to najednou rozmyslel, se vznesl do vzduchu i s několika členy posádky. Nikoho z nich se i přes četné pokusy nepodařilo nikdy najít. Zbytek posádky se utábořil na ledové kře. S nízkými příděly potravin a malým stanem strávili na kře 49 dní. Někteří se rozhodli kru opustit a vydali se hledat pevninu. Dopadli však stejně jako posádka vzducholodi, která v ní uvízla při nárazu. Nikdo je už nikdy nespatřil. 

Příběh Františka Běhounka má však šťastný konec. Polárníkům se podařilo zprovoznit vysílačku, jejíž signál zachytil ruský radioamatér. V průběhu několika hodin začal svět s plánováním mezinárodní záchranné mise, která by dobrodruhy přivedla zpět domů. Posádku nakonec zachránil ruský ledoborec Krasin, který se jako jediný dokázal poprat s hustě zamrzlým ledem kolem severního pólu.

6. Strýček Eskymák

Jan Eskymo Welzl je jednou z nejbizarnějších postav mezi českými polárníky. Jeho neuvěřitelný příběh začíná roku 1868 v Zábřehu na Moravě. Dobrodružství ho lákalo už od dětství, ve svých 16 letech se proto vydal na cestu po Rakousko-Uhersku. V roce 1892 získává práci dělníka na hranicích Ruska a Číny. Práci ale záhy opouští a vydává se přes Irkutsk, Jakutsk, Verchojansk až na Novosibiřské ostrovy, které se staly jeho domovem na neuvěřitelných 28 let. 

Welzlův příběh z Novosibiřských ostrovů zachycuje například kniha Třicet let na zlatém severu, která je dodnes předmětem sporů. Největším odpůrcem se stal polární badatel islandského původu Vilhjalmur Stefansson, který poukazuje na řadu nesrovnalostí ve Welzlově vypravování. Příběh strýčka Eskymáka je ale natolik unikátní, že mezi českými polárníky nepochybně nemůže chybět.  

Socha Jana Eskymo Welzla na nádraží v Zábřehu na Moravě. Tento výstřední dobrodruh žil téměř 30 let na Novosibiřských ostrovech a byl zvolen inuitským náčelníkem.

Život mezi Inuity

Welzl údajně svou první zimu na Novosibiřských ostrovech přečkal v útulné jeskyni, kterou našel. Druhou zimu už strávil ve vlastnoručně vyhloubené chýši, která byla mnohem prostornější než ta první. Na Novosibiřských ostrovech se Welzl živil jako lovec a obchodník s kožešinami. V neposlední řadě zastával i roli soudce, který se dle svého vyprávění řídil indiánským zvykovým právem. Při potírání kriminality byl Welzl velmi krutý, provinilce často veřejně lynčoval. Strýček Eskymák popisuje sám sebe jako zdatného obchodníka. Jeho obchodní kontakty měly sahat od Země Františka Josefa až do severní Kanady. Léky, potraviny a střelivo se staly hlavními artikly, kterými zásoboval především lovce a zlatokopy. Mezi dlouhou řadu činností zařadil Welzl i rozvážení pošty se psím spřežením. 

Mezi Inuity byl prý strýček Eskymák velmi oblíbený. Vystupoval pod přezdívkou Pojídač medvědů, ale těžko říct, zda si ji dal sám, nebo si na ledních medvědech opravdu pochutnával. Za všechny své zásluhy byl Welzl zvolen inuitským náčelníkem. Všechno by ale zůstalo před světem navždy utajeno, kdyby v roce 1924 neztroskotal u západního pobřeží USA.

Po ztroskotání lodi Seven Sisters u San Franciska Američané zjistili, že Welzl vlastně nemá žádné doklady. Vyhostili ho proto do Evropy. Welzl se nějakou dobu potácel po Hamburku, kde si vydělával malováním výjevů ze svých cest. V roce 1928 se Welzl přesouvá do rodného Zábřehu na Moravě a začíná vyprávět svůj příběh redakci Lidových novin. Na základě vyprávění Welzlových zážitků z Arktidy vznikají například knihy Třicet let na zlatém severu a Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě. Sám Čapek se strýčkem Eskymákem při psaní knihy Válka s mloky inspiroval a vytvořil podle něj postavu kapitána van Tocha.